Deník. Před osmi lety poprvé mámou.

Tuto sobotu oslavil můj syn 8 let a já se před osmi lety stala poprvé maminkou. S každými narozeninami  Olivera vzpomínám, jaké to „tenkrát, ten den, kdy se Oli narodil, bylo“… :) Proto bude i moje dnešní deníkové povídání „maminkovské“. Co mi příchod syna dal, ale také vzal? Jak jsem snášela svoje „mega tlusté“ těhotenství s 38kg navrch? A proč byl pro mě porod tím nejkrásnějším zážitkem? Ráda se o svoje pocity z toho nejúžasnějšího daru, jaký nám život může dát, dnes podělím… :)

Na chvíli, až budeme mít jednou s manželem děti, jsme se oba hrozně moc těšili… S manželem jsme spolu už 15 let, v roce 2007 jsme se vzali a od té doby jsme otázku dětí samozřejmě doma čím dál častěji probírali. A musím přiznat, že z počátku byl tím, kdo chtěl děti asi víc, můj manžel (je jen o rok starrší, jak já, ale děti si vždycky moc přál).

Já ovšem měla celkem dobře rozjetou práci na několika „polích“, což se mi s mateřským životem příliš zrovna neslučovalo. Navíc – dělala jsem takové profese, u kterých bylo jasné, že jakmile přijdou děti, skončím a už se nevrátím. Byla tu vysoká škola (studovala jsem redakční práci a tvůrčí psaní na literární akademii) a dodělávala si státnice. Dělala jsem modelku, předváděla na celé řadě přehlídek a hlavně, aktivně jsem se věnovala hraní – coby DJka jsem každý víkend cestovala po klubech nejen v naší zemi, ale hlavně v zahraničí. Kromě toho jsem pracovala v televizi Óčko, kde jsem moderovala a dělala dramaturgii a navíc jsem manželovi začala pomáhat s organizací koncertů, které pořádal. Bylo toho hodně, ale strašně mě to všechno bavilo… :)

Mou hlavní profesí bylo asi hlavně hraní – a to mě právě přivedlo k tomu, že jsem začala potřebovat změnu. Hrála jsem každý pátek a sobotu a bylo to nesmírně náročné. Pro představu – třeba v pátek jsem hrála v Lisabonu v Portugalsku, v sobotu v Ostravě. Další víkend pátek Atény, sobota Mnichov… Takže pořád na cestách, unavená a čím dál víc vyčerpaná.

Až jsem se jednoho dne vracela z jednoho klubu, ve čtyři ráno, řídila jsem a najednou jsem si představila samu sebe, jak sedím na pískovišti a dívám se na svoje dítě. A ta představa se mi strašně zalíbila. V ten moment jsem měla jasno a věděla jsem, že můj život musí začít vypadat jinak.

O dítě jsme se snažili asi 5 měsíců – a i když to není žádná dlouhá doba, já jsem žila v tom, že to bude „hned“. A těch 5 měsíců, kdy „nic“, bylo pro mě dost stresujících. Ale po pěti měsících jsem koukala na pozitivní těhu test a nevěřila vlastním očím. Povedlo se. A i když jsem si vždycky myslela, že tuto zprávu oznámím manželovi nějak „speciálně“ a s překvapením, nevydržela jsem to a nadšeně mu volala ještě ze záchodu, kde jsem si test udělala. :) Víte, kde to bylo? V KFC na Masarykově… :)))

Těhotenství bylo úžasný. Cítila jsem se tak dobře! Psychicky, fyzicky, prostě to bylo boží období. :) Nikdy mi nebylo špatně, byla jsem odpočatá, klidná, vyrovnaná a natěšená. Aspoň, tak jsem se vnímala já (manžel má na to teda trochu jiný pohled.:))). ALE! Bylo jedno „ale“, které bylo trochu jinak, než jsem očekávala. Vždy jsem si myslela, že budu v těhotenství dál hubená a budu mít jen bříško – ale já příbírala ukrutně rychle. Dopadlo to tak, že jsem 14 dnů před termínem, kdy se syn narodil, měla neuvěřitelných 38kg nahoře a vážila tak 99kg!!!!!!!!!!!!!!! A to měl chlapeček po porodu jen 2,90kg. Jinak ale bylo těhotenství ukázkové.

Přesně 14 dnů před termínem mi ráno ve 4:30 praskla voda. Z ničeho nic, byl to hrozný šok. Manžel vylítl jak střela, že už teda jedeme, ale nic se nedělo – volala jsem do porodnice, tam mi řekli, že dokud necítím kontrakce, ať nikam nejezdím, že to bude zbytečné.

A tak jsem doma začala s prasknutou vodou úřadovat. :) Pověsila jsem prádlo, vyvenčila pejsky, umyla si hlavu a POZOR – já se dokonce k porodu namalovala. :))) No jasně, přece nebudu tlačit jak nějaká šmudla, říkala jsem si. Jojo, to bylo veselý. :)

Do porodnice jsme přijeli kolem 8 ráno. Neměla jsem domluveného žádného spešl doktora, primáře, nic zaplaceného, jak je dnes často zvykem, prostě jsem šla s tou porodní asistentkou, která se mě ujala. Kontrakce se daly a mě přepadl strašněj hlad. Jídlo mi ale zakázali, ale já tajně poslala manžela do kantýny pro rohlíky a sýr a všechno jsem to zbaštila, hezky na tajňačku. :)

Kolem 11 dopoledne už to taková sranda nebyla a já mlátila hlavou o kachličky v koupelně, že takhle jsem si to teda rozhodně nepředstavovala. :) Volala jsem o všechny dostupné tišící prostředky. :) A souhlasila bez mrknutí oka s epidurálem. Takže pak celkem pohodička. Hopsala jsem si na míči, koukala s manželem na telku, co jsme měli na sále, občas funěla, jak lokomotiva… A ve 13:30 se Oliver narodil, na pár zatlačení, bez nástřihu a dle mého – celkem bez bolesit. Prostě se to dalo. A ten pocit! Nejkrásnější na světě! Ze zdravého syna, z manžela, co tam byl celou dobu se mnou a teď strašně plakal štěstím, z toho, že jsem to já, moje tělo, dokázala! Byla jsem šťastná, hrdá, dojatá… Maminy, však to asi znáte. :)

Přichod dítěte mi dal strašně moc, ukázal mi novou dimenzi lásky, nový smysl života, novou radost, ale také starost a vlastně, nikdy nekončící strach. Vzalo mi to mou do té doby možná bezstarostnost, obětovala jsem svou práci, ovšem moc ráda. Už druhý den po porodu jsem věděla, že další dítě rozhodně chci. A možná ne jenom jedno… ;)

Omlouvám se za román a děkuju všem, kdo dočetli až sem…  A maminky, napište mi i vy, co vám příchod dětí dal, jaké jste měly těhotenství, porod, rozhodně mě to moc zajímá!:)