Deník. Prázdniny a milovaná babička s dědou

Koncem tohoto týdne začínají dva měsíce letních prázdnin. I když už se mě jako dospělého, pracujícího člověka tolik netýkají, mám právě letní prázdniny moc ráda. Jednak kvůli svým dětem, kterým se snažím udělat prázdninové dny co nejhezčí a pak, také díky svým vzpomínkám, na prázdniny v mém dětství. Moje prázdniny nebyly v ničem nijak výjimečné a přesto byly naprosto dokonalé. A to hlavně díky mým prarodičům, babičce a dědovi, u kterých jsem skoro celé léto vždy trávila. A právě o mých milovaných prarodičích a také, o mých kouzelných prázdninách, bude dnešní deníkové povídání. Ať se vám hezky čte… :)

Své dětství jsem prožila v Moravských Budějovicích, ve velkém domě se zahradou, kde mi v podstatě nic nechybělo, hlavně co se týká dětství stráveného venku, v přírodě, s kamarády. Ale i tak, asi nejraději ze všeho jsem vždy jezdila do Prahy, do Klánovic, za babičkou a dědou. Oba své prarodiče jsem už od ranného dětství milovala, viděla jsem a cítila z nich, že mě mají opravdu rádi. Byli to takoví ti opravdoví prarodiče, kteří nás rozmazlovali, ale zároveň vychovávali. Děda, ten dokázal tak úžasně vyprávět, že jsem ho uměla poslouchat i dlouhé hodiny a babička, s tou byla legrace, výborně vařila a protože je neustále nesmírně aktivní, vymýšlela super program, který nás, coby děti, náramně bavil. :)

Babička s dědou bydleli v Praze, z mého bydliště pro mě šílených 200km, což bylo v té době hodně daleko na to, abychom se vídali tak často, jak bych si představovala. Ale každá možnost se navštívit – svátky, narozeniny, nebo právě prázdniny, jsme za babičkou a dědou jezdili. Dokonce, když jsem byla ještě hodně malá a nechodila jsem do školy, prarodiče mě s sebou vždy brali na dovolené, nebo výlety.

Každé letní prázdniny jsem ale skoro celé trávila spolu s mou sestrou a bratrancem právě u babičky a dědy v Praze, Klánovicích. I když se jednalo o Prahu, tak prarodiče žili na okraji, v Klánovicích a měli domeček poslední v ulici, u lesa. A právě tady jsme zažívali ta největší prázdninová dobrodružství, se vším všudy. :)

Na zahradě jsme měli postavený stan, vařili jsme si občas i v kotlíku, chodili jsme s babičkou krmit slepice, do lesa na houby, lezli jsme po stromech, stavěli si v lese bunkry, naučili se tu jezdit na kole, mastili jsme karty, opékali venku špekáčky, skákali až do tmy před domem panáka a hráli různé hry…nenudili jsme se ani jeden den a strašně ráda na ty chvíle vzpomínám. To pro mě byly jedny z nejkrásnějších zážitků z dětství, na které budu celý život vzpomínat.

Babička s dědou pro nás udělali opravdu strašně moc. Brali nás sebou i na zahraniční dovolené a dokonce, já u nich po tom, co jsem vyhrála Miss a musela se odstěhovat do Prahy, bydlela. Sice jsem dostala za vítězství byt v centru, ale nechtěla jsem být sama. :) Navíc, bylo mi 17 a děda mě obětavě vozil autem na všechny módní přehlídky a akce.

Děda už bohužel umřel a dodnes mě to trápí, myslím na něj každý den. Strašně mě mrzí, že tak hodní lidé, jako byl děda a je babička, si museli na stáří projít takovými útrapami. Nemocnice, nekonečné a opakující se operace, odloučení jeden od druhého, nutnost opustit a prodat milovaný dům v Klánovicích… Tím vším a mnohem víc si oba museli projít.

Ovšem, babička, ta je přímo neskutečná a má můj obrovský obdiv. Absolvovala tolik operací, tak dlouho byla v nemocnicích, na rehabilitacích, nakonec přišla o nohu… Ale nikdy se nevzdala, nikdy nerezignovala, přijímá život tak, jak je a nikdy neztratila svůj optimismus. Naučila se chodit s protézou, přes internetet si nakupuje všechno, co potřebuje, teď si dokonce sama objednala elektrický vozík a snaží se žít, jak nejlépe to jde. Má můj respekt a hlavně, lásku, babička je dodnes jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě. A i když žijeme 200km od sebe, každý den si alespoň píšeme maily, co jeden a druhý dělá a vím, že na sebe každý den myslíme… :)