Deník. Marie
Posted in Deník
Věřím, že všechno, co nás v životě potká, má svůj účel, důvod a poslání. Zkrátka, myslím, že nic se neděje “jen tak náhodou”… Já před začátkem prázdnin přišla o blízkého člověka, ale pár dnů na to vstoupila do mého života “nová duše”. Koťátko, které jsem našla, na kost vyhublé, vyděšené a které si nás vybralo za svůj druhý domov. A i když jsme nikdy kočku nechtěli a i této maličké jsem sehnala několik zájemců, kteří by si ji rádi vzali, osud opět ukázal, že musí zůstat u nás. A dnes jsem ráda. I ona, Maruška, jak ji pojmenoval můj syn, přinesla k nám domů radost a jsme za ní rádi. A právě o naší “Máně, Marii, Mařence”, je moje dnešní deníkové povídání… :)
Víte, jsem srdcem a duší hlavně pejskař a kočičky, to nikdy nebylo nic pro mě. Kočka je z mého pohledu šelma, která má tak trochu nepředvídatelné chování a vše si dělá po svém a tak, jak ona chce. Ale můžu říct, změnila jsem na kočky názor, ne úplně, ale do jisté míry ano. Tedy po tom, co jsme si osvojili právě naši Marušku. :)
Marušku jsem našla u nás na zahradě, chvíli po začátku prázdnin. Bylo to mrňavé koťátko, na kost vyhublé, vyděšené, samé klíště – bylo vidět, že už se dlouho toulá, má hlad a chybí jí domov.
Ke zvířatům nikdy neumím být lhostejná. Ať najdu toulavého psa, ptáka vypadeného z hnízda, nebo třeba právě toulavé kotě. Mimochodem, za svůj život jsem našla už hodně psů, až mi to přijde neuvěřitelné… :) Každému jsem sehnala domov a pár z nich našlo útočiště i u nás doma, nebo u mé babičky. A tak jsem cítila povinost se postarat i o to kotě, které bylo na naší zahradě.
Koťátko dostalo najíst – a bylo. :) Už jsme se jí nezbavili a několikrát denně se objevilo, samozřejmě asi hlavně kvůli jídlu. Ale co s ní? Doma máme dva psy, k tomu máme alergii na chlupy, často cestujeme… A tak jsem koťátku začala shánět nový domov.
Šlo to celkem lehce – hlavní zájemkyní byla sousedka mé babičky v Praze, které kočka nedávno umřela. A pak se také ozvalo pár zájemců z blogu, když jsem fotky Marušky zveřejnila na Facebooku. Ale rozhodla jsem se, že Marušku dáme právě sousedce babičky.
Naplánovala jsem cestu do Prahy a v den odjezdu jsem si ještě dopoledně s Máňou hrála, ale odpoledne, kdy jsme měli odjet, najednou Maruška zmizela. Nebyla nikde, nepřišla na volání, ani na misku s jídlem – což se doposud nikdy nestalo. Čekala jsem na ni 5 hodin! A ona pořád nikde.
Nakonec jsem už musela odjet – a bez Marušky.
Už to mi přišlo jako jasný ukazatel osudu, že kočička má a chce zůstat u nás.
A tak se také stalo. I když jsem naplánovala další cestu k nové majitelce, tak jsme vše nakonec zrušili. Kočička si nás doslova “omotala kolem prstu” a celá rodina jsme se do ní zamilovali. Takže jsme začali řešit, jak s ní budeme žít, kde bude spát, jak to uděláme, když někam pojedeme a jak ji spřátelit s pejsky.
Vše se nakonec ukázalo, jako snadno řešitelné. A naše rodina se rozrostla o dalšího právopatného člena, kterého máme rádi. Ano, věřím, že všechno v životě se neděje jen tak. Přinesla nám radost – a i o tom to je. :)
