Deník. Kostlivci ve skříni.

Když už je to jaro…tak to chce občas udělat trochu „vítr“ ve své skříni. Myslím to teď metaforicky – já se rozhodla, že ze své skříně „vyženu pár kostlivců“ – hezky ven a uvolním tak místo třeba nějakým jiným… :) Kdo nepochopil – dnes vám o sobě napíšu to, co jste asi nevěděli. Asi každý máme nějaké to tajemství, onoho „kostlivce ve skříni“, o kterém nemluvíme, stydíme se za něj a nechceme ho pouštět ven… Já vám dnes pár svých prozradím. Proč? Protože věřím, že mezi vámi najdu spřízněné duše, kterým ve skříni „visí“ ti samí kostlivci, nebo podobní, jako v té mé…:)

Každý člověk zažil ve svém životě nepříjemné momenty, situace, které ho poznamenaly, které ho změnily, nebo které se mu hluboce zapsaly do podvědomí. Někteří lidé o takových věcech nemluví, jiní jsou sdílní – já se dnes rozhodla poodkrýt vám několik milníků v mém životě, které beru sice jako špatnou zkušenost, která mě ale udělala možná lepším člověkem…

Proč vám o tom píšu? Svým blogem vám poodkrývám svůj život, a to už dlouhou dobu. Mnohé z vás už virtuálně, ale i osobně znám – a i já chci, abyste se o mně dozvěděli trochu víc. Abyste věděli, jaký jsem člověk, že i já jsem si v životě prožila strasti, kdy mi nebylo nejlíp…

Kde začít…

Asi vzpomínkou na 18. rok mého života. Tenkrát jsem měla dost těžkou autonehodu, o které asi nikdo neví. I když jsem byla tenkrát mediálně sledovaná – byla jsem rok po vítězství v soutěži MISS, tak i díky tomu, že sociální sítě neexistovaly a síla iternetu také nebyla valná, tak se o tom v podstatě nevědělo. Co se stalo?

Spadla jsem s autem z mostu. Zní to šíleně a stejně tak šílené to i bylo. Měla jsem pár měsíců řidičák, řídila jsem nové auto svého tehdejšího přítele, který seděl vedle mě. U Kralic nad Oslvaou jsem dostala šílený smyk, autem jsem dosmykovala na most, kde jsem prorazila svodidla a za zadní nápravu jsem se s autem na ten most pověsila. Visela jsem tu asi 10 minut, pak se auto utrhlo, my spadli dolu, asi 15 metrů, na střechu. Strašné. Můj přítel byl na tom podstatně hůř, než já. Ale, přežili jsme oba, naštěstí bez větších následů.

Další kostlivečky jsem si do skříně zavřela už v dětství. Asi mnoho z vás trpělo nějaký tím mindrákem a výjimkou jsem nebyla ani já. Když jsem byla malá, tedy ne tak úplně malá, ale ve věku, kdy se už holky zajímaly o kluky a naopak, já trpěla tím, že o mně tak nějak…nebyl zájem. :) Byla jsem hrozně hubená, samá ruka, samá noha, hodně vysoká – vyšší, než mnozí kluci a navíc, hrozně mi nešly různé sporty… :) Moji vrstevníci se scházeli po škole, hráli volejbal, vybíjenou…a já byla mimo. Nechtěla jsem mezi ně, nešlo mi to a bála jsem se, že se akorát znemožním… :) Naštěstí, později se to zlomilo, ale stejně, mám na to nic moc vzpomínky… :)

V pubertě jsem byla takový „uzlíček nervů“. I z důvodů popsaných v předchozím odstavci. Neměla jsme žádné sebevědomí, chyběla mi průbojnost, odhodlání, víra v sebe samou. Jen díky své mamince, která mi byla a dodnes je nejlepším přítelem, jsem vše překonala a naučila se sebe samu mít ráda.

Možná byste to o mně neřekli – víte, že ráda cestuji, ale trpím, tedy, trpěla jsem (je to dnes už o moc lepší) obrovskou fóbií z létání. Začalo to v době, kdy jsem hodně cestovala letadlem, coby DJka jsem létala každý víkend po světě a zažila jsem pár nepříjemných situací. Což nastartovalo velkou fóbii a já byla schopna letět jen po pár deci vína. :) Na palubě jsem se při sebemenší turbulenci rozklepala a viděla jsem to dost černě. Dokonce – fóbií jsem nakazila i svého manžela. Pomohl až speciální výcvik ve výcvikovém centru ČSA, kde jsem podstupovala intenzivní terapii. :)

Zažila jsem překotný porod. Svého druhého syna jsem málem porodila v autě na D1 a řeknu vám, kdo to nezažil – nikomu to nepřeji. Bezmoc, strach, bolest, nervy na pochodu, tedy, doslova „v kýblu“. Dopadlo to dobře, stihli jsme na sál. Jen tak tak… :)

To je pár mých „kostlivců“, které pouštím ze své skříně… Další v ní ještě zůstanou, ty nemám odvahu zatím odkrýt, tak je jen hezky opráším a nechám zavřené. :)

Máte také své „kosltivce ve skříni“? :)