Deník. 40 let na krku! Je čas se začít hroutit? :)

Zatímco muži “zrají jako víno”, u žen je to stárnutí…no, minimálně diskutabilní. :) Mně za pár let bude 40, což mě, coby číslovka, minimálně lehce děsí! Říkám si – mládí už je tak nějak pryč… Ale víte co? Nehroutím se z toho a naopak, beru to jako velkou výzvu. Výzvu udržet si to mladí, duševní a fyzické, co nejdéle. Dobře a krásně se totiž podle mě můžeme cítit v jakémkoliv věku, stačí si k tomu zvolit ten správný přístup. A co vy, děsí vás stárnutí? Berete ho tak, jak přichází, nebo se mu bráníte – a připadá pro vás v úvahu třeba i nějaká ta výpomoc od plastického chirurga? Právě o stárnutí, mém pohledu na něj, bude i dnešní deníkové povídání…

Něco vám povím… Díky tomu, že jsem se už v 17 letech postavila na vlastní nohy, odstěhovala se od rodičů, pracovala jsem…jsem byla obvykle všude absolutně nejmladší. Ať už to bylo v soutěži Miss, později na módních přehlídkách, v práci v reklamní agentuře, na parties, kde jsem dělala DJku…prostě snad všude. Chodila jsem i na různé večírky, společenské akce a i tady, prostě nejmladší. A tak to bylo celkem hodně let. Úplně jsem měla zažitou frázi, kterou mi lidé obvykle říkali – “no jo, ty jsi ještě úplný kuře, mlaďounká”…

No a najednou je to všechno pryč. Když někde vyplňuji svůj rok narození – 1982 – už vidím, že spadám spíš mezi ty starší ročníky a když sleduji v televizi třeba právě Miss, tak rok narození těch holek mi přináší pocit, že bych mohla být snad i jejich maminka… Co vám budu povídat, zkrátka, asi po tom, co se mi loni přehoupl 35. rok života, jsem si naplno uvědomila, že mládí je fuč. A já začínám stárnout.

Pokud bych měla být životní pesimista, což já tedy rozhodně nejsem, asi bych se na to dívala takto – “holka, už tě nic dobrého nečeká, jen problémy, vrásky, nemoci, bolesti zad, žádná krasavice už taky nebudeš…” Ale takový postoj já teda odmítám zaujmout! :)

A jak tedy akceptovat fakt, že stárnete? Možností je víc – stačí se podívat na ženy kolem. Některé to řeší, a to už snad od 20 let, pravidelnými návštěvami plastických chirurgů. Dokonce jsem slyšela i informaci, že čím dříve s takovými úpravami začnete, tím víc budete mít projevy stárnutí pod kontrolou. No… Já žádný takový zásah nepodstoupila – i když bych už možná měla? :))), mám z toho prostě strach. Strach, že vám jakákoliv invazivní metoda v obličeji změní výraz, mimiku, podobu. A to nechci.

Spíš vsázím na dobrou kosmetiku a péči. I ty maličké vrásky – kolem očí třeba – mají něco do sebe. ;)

Zásahy plastických chirurgů samozřejmě neodsuzuji – pokud má někdo problém, který je opravdu nutné řešit, tak proč ne – třeba velký nos, váčky pod očima… Ale nechat si vyrábět “kačeří rty”? To je podle mě fakt hnus…

Jak jsem napsala v úvodu, to, že si přiznávám, že stárnu, beru spíš jako výzvu. Nerezignuju a naopak, snažím se pro sebe dělat maximum. Cvičím, zdravě jím, ráda se stylově oblékám, chci mít rozhled, ráda se bavím… Prostě žiju naplno.

Dobře si vzpomínám na jednu blogerku, které je dnes už hodně přes 70 let. Je to úžasně stylová dáma, krásně oblékaná, líčí se, má na svůj věk hodně “cool” účes – prostě jí to sekne. Žádná babča v kostkované sukni, s šátkem přes hlavu. A o tom to je, věřit tomu a dělat pro to vše, že v každém věku můžeme vypadat skvěle. Nerezignovat a užívat si života. V jakémkoliv věku.

A jak se na stárnutí díváte vy? Hroutíte se, nebo to berete s nadhledem a v pohodě? :)