Deník. 11 let PANÍ!

Téma pro moje dnešní deníkové povídání se nabídlo víc než snadno. :) Tento týden, konkrétně 30. března, to bude už – pro mě krásných – 11 let, kdy jsem řekla ANO svému muži. A tak zavzpomínám, prozradím pár detailů a také, podělím se o moje osobní vnímání manželského života. :) A opět – budu moc ráda za vaši zpětnou vazbu, příběhy, pocity, moc ráda to vždy čtu! Tak – tady dnešní deníková kapitola… 

Začnu asi tak, jak by se v ohledu na toto téma mělo – tedy, seznámením! :) Můj manžel, Brňák, pořádal a dodnes pořádá koncerty, svého času to byly dřív hlavně taneční party. Já žila v Praze a dělala DJku. A můj manžel si mě zkrátka na jednu akci, kterou pořádal, pozval, abych zde vystoupila. Dřív jsme se nikdy neviděli.

Bylo to v roce 2003, v lednu, já přijela s kufrem desek do Brna, hrát. Manžel – pan pořadatel :) – mě šel vyzvednout ke vchodu na akci a naprosto první věc, kterou mi řekl, když se na mě podíval, bylo: „tebe si jednou vezmu!“  Můžu říct, že mě to strašně vytočilo! Taková drzost, říkala jsem si, co si to vůbec dovoluje… No, asi za dvě hodiny už jsem byla jiného názoru, když se mi s ním dobře povídalo a prostě mě nějak tak celkově přitahoval. Takže, bylo jasno – začalo psaní, volání, později navštěvování a byla, jak se říká, „ruka v rukávě“! :)

Na dnes už manželovi se mi líbila hlavně jeho bezprostřednost, nadhed, stejné názory, láska k hudbě a i to, že byl jen o necelý rok starší, než já. :) Začali jsme spolu chodit, i když překážkou byla hlavně 200km vzádelnost Brno – Praha. Já v Praze dodělávala VŠ, chodila tu do práce, takže jsem tu zkrátka být musela.

Důležitý krok udělal manžel, když se v roce 2005 za mnou do Prahy přistěhoval. Pořídili jsme si první společné bydlení, miniaturní 1+kk byteček, který jsme si vyladili k dokonalosti – a spolu. Dalším zásadním krokem pro nás bylo, že jsme si pořídili dva pejsky – Alfo a Adam s námi mimochodem žijí dodnes, dědoušci naši. :)

Žádost o ruku byla opravdu neuvěřitelná. :))) Proběhla totiž – ano, opravdu – v coffee shopu v Amsterdamu. :))) Nic víc k tomu psát nebudu, ale bylo to fakt tak. :) Romantika jak vyšitá, co? :)))))))))))))

Za sebe musím říct, že bylo rozhodně fajn, ještě než jsme se vzali, že jsme si spolu „zkusili“ žít pod jednou střechou, fungovali jsme v zásadě jako rodina, takže jsme se dobře poznali, věděli jsme, do čeho jdeme. :) Brali jsme se 30. března v roce 2007, takže 4 roky chození byly za námi. Což je, věřím, skvělá doba na to se už tak nějak vzájemně poznat.

Svatbu jsme chtěli netradiční, na zajímavém místě, aby na to všichni zúčastnění dlouho vzpomínali. A tak byla volba jasná – rozhodli jsme se pro Dětenice a místní středověkou krčmu, jezdili jsme sem často a rádi na výlety, to bylo ještě v době, kdy to tu nebylo tak strašně známé, bez zástupů lidí.

Pozvali jsme asi 80 lidí – takže svatba byla tak středně velká. :) Ani ne málo, ani ne moc lidí… Obřad proběhl v Dětenickém zámku a bylo to nádherný! Manžel měl teda, chudák, nervy na pochodu od rána – on moc není na nějaké veřejné vystupování a dost se stydí. :) Takže si musel dát i panáka na kuráž, aby to vůbec zvládl :)))

Šaty mi tenkrát ušila návrhářka Beata Rajská, se kterou mě pojí už mnohaleté přátelství, známe se dobře od mých 16 let. Chtěla jsem netradiční šaty, jednoduché a ne čistě bílé – a tak vznikly šaty s červenými prvky, červená je moje milovaná barva. I botičky jsem měla červené. :) Na svatbu jsem se líčila sama, česala mě moje tchýně – kadeřnice. :)

Svatební hostina a veselí pak bylo právě v dětenické krčmě, kde probíhal i středověký program, což bylo pro všechny hosty – hlavně pro ty, kdo tu byli poprvé, obrovský zážitek. :) Celé se to hodně povedlo, dokonce můj táta tu se strejdou a mou ségrou předvedli skvělou připravenou středověkou scénku.

Ráda na ten den vzpomínám, užila jsem si to přesně tak, jak jsem chtěla. :)

S manželem jsme spolu už 11 let. A musím říct, že i když, samozřejmě, občas se objeví nějaký ten mráček, jsem s ním opravdu šťastná, spokojená, vím, že v něm mám oporu a že je na něj absolutní spoleh. A to je pro mě to zásadní. Pro mě je důležitá ve vztahu důvěra, láska, pochopení – a také, znát dobře toho druhého.

Vnímám to v našem vztahu i tak, že čím déle jsme spolu, tím lépe se známe. Vím, jak v některých situacích reagovat, abych toho druhé nenaštvala, nebo naopak, dostala tam, kam chci :) (jsem přece ženská!;).

Důležité je i respektování potřeb toho druhého a akceptování chyb, protože nikdo dokonalý nejsme… Manželství beru jako dar a také, jako úkol, nebo poslání, na kterém se musí stále pracovat a o co je také třeba pečovat… Ano, nikdy nevíte, jak to s vámi a tím druhým dopadne, ale já chci mít v tomto své svědomí čisté… :) A vůbec, je jedno, jestli jste s tím druhým manželé, nebo jste „jen“ partneři… ;) Ve dvou se to zkrátka lépe táhne, a pro partnerský život toto platí obzlášť. ;)