Deník. Psí máma.

Psí máma. Přesně tak mi od malička říkali moji rodiče, kamarádi a všichni, kdo mě dobře znali. Už jako malá jsem milovala psy a hlavně, nějakou zvláštní silou jsem k sobě přitahovala ty, kteří v životě neměli velký štěstí. Tu jsem našla psa v popelnici při vynášení odpadků, jindy se k nám zatoulal chudák, který u nás už dožil… Zkrátka, pejskové hrajou v mém životě hodně zásadní roli a mým snem je věnovat se jim – třeba těm opuštěným, i jednou v důchodu. A právě o mých čtyřnohých láskách (foto v článku;) je i dnešní, deníkové povídání. Snad se vám bude hezky číst…

Když se nad tím zamyslím, vlastně ani nevím proč, zkrátka, láska ke psům byla ve mně zakořeněná snad už od narození. Sotva jsem pobrala trochu rozumu a naučila se mluvit, nutně jsem potřebovala domů psa. S čímž samozřejmě rodiče – oba pracovně hodně vytížení – nesouhlasili. Svou lásku ke psům jsem „ventilovala“ aspoň tím, že jsem sbírala cokoliv se psí tématikou – hlavně pohlednice, který jsem si zakládala hezky do alba. :) Pořídila jsem si taky různé encyklopedie psů, naučila se zpaměti plemena, zajímalo mě prostě cokoliv…ze světa psů. A jednoho dne se TO stalo.

Měli jsme takový velký, starší dům, kde v přízemí byla veliká kotelna. Taková ta místnost, kam se chodilo přikládat do kotlů, abychom doma nezmzli. :) A do kotelny bylo neustále otevřené malé přízemní okénko. Tak malé, aby se jím dalo lopatou do kotelny házet uhlí.

A jednoho dne, když šel děda přikládat, našel právě na tom uhlí stočeného do klubíčka malého černého pejska. V kotelně bylo pořád od kotle teplo a ten pejsek tam našel útočiště. Jééé, to bylo radosti. Pejsek dostal misku jídla a vodu, ale domů samozřejmě nesměl. „Však on zase odejde…“, mysleli si všichni.

Neodešla. Fenečka Betinka u nás, v kotelně, žila dalších 8 let. V kotelně měla svůj pelech, dostávala sem jídlo a byla tu šťastná. Domů nikdy nechtěla a my měli KONEČNĚ psa.

Betinka měla u nás i štěňátka – pro mě neskutečný štěstí. Jedno ze štěňat, Dolinku, si vzala i moje babička v Praze.

Až jsem jednoho dne jsem přišla domů ze školy a Betinka nikde. A tak celý týden. Až pak jsem se dozvěděla, že ji zajel kamion. Rodiče se mi to báli říct… Pro mě, největší neštětí na světě.

Tak přišel Oskar. Bez psa to už prostě nešlo a tak rodiče dovolili – hlavně maminka a pořídila pudlíka Oskara. Oskar už byl pejsek, co s námi žil v bytě a byl to takový ten typický pudl. Trochu dementní, strašně milý a milovaný. Žil s námi krásných 14 let.

Když Oskar umřel, žila jsem už mimo domov, v Praze a mé hlavní útočiště bylo u mé babičky, kde jsem měla milovanou Dolinku, dceru prvního pejska Betinky. Až jednou, kdy jsem se vracela z práce domů a šla vyhodit do kontejneru smetí, jsem právě v tom smetí, v kontejneru, objevila malého psa. Někdo ji prostě vyhodil. Přerostlá, černá směs jezevčíka a čehosi, štěně a nezřízené torpédo. Přece jsem ji tam nemohla nechat, to dá rozum… :)

Pejsek šel se mnou k babičce, kde mohl zůstat „jen na noc“. Ráno bylo jasno. Majla, jak jsme ji pojmenovali, zůstane. A zůstala 13 let.

Mezi tím, kdy jsem se radovala s Majlou, Dolinkou a u mámy s Oskarem, jsem našla dalších pár pejsků – třeba k nám opět zavítal na otevřenou zahranu kříženec německého ovčáka, kterého se ujali sousedi. Nebo jsem na procházce našla dalšího tuláka, pobyl pár dnů a našla jsem mu novou rodinu.

Se seznámením se s mým manželem přišel Slávek. Manžel chtěl kdysi strašně pejska – vybrali jsme mopsíka. Slávek, to byla věčně chrochtající mopsí koule, kterou si nakonec osvojila od nás tchýně, která si pejska moc zamilovala. Bohužel, Slávek brzy onemocněl, s očima a páteří a když mu bylo asi 6 let, tak umřel…

Bleček. Máma se znovu vdala a nový manžel k nám přišel i s pejskem staffordem jménem Bleček. Čelist měl větší než žralok, ale tak dobrého a hodného psa, jsem snad nikdy neviděla. Bleček dožil spolu se svým parťákem, máminým pudlíkem Oskarem.

A přišli moji vůbec první, vlastní pejsci. ADAM a ALFO. S manželem, tenkrát ještě přítelem, jsme si pořídili vlastní bydlení, malinkatý byteček a taky, vlastního psa. Chtěli jsme plemeno, co nelíná, protože oba máme alergie – i na psí chlupy. A padla volba na naháče. Tato rasa se mi nikdy moc nelíbíla, ale chtěla jsem vidět, jak vypadá takový pejsek naživot. A tedy – když už, chtěli jsme fenku.

Našla jsem v inzerátu, že právě naháčka, čínského chocholatého psa, ročního pejska, prodávají ve vesničce, kousek od místa, kde jsme bydleli. Jeli jsme se na pejska podívat. JENOM podívat. :)

V šílených podmínkách, kde žilo spoustu psů (bohužel, asi v množírně, o čemž jsme tenkrát vůbec netušili, že existuje), jsme našli malého, ustrašeného, ročního nahatého pejska. Jeho maminka neměla oko a byla taky chudák od pohledu. Pejska Adama si tu prý nemohli nechat – chtěli jen fenky a pokud se pro něj nenajde majitel, tak bohužel, uspání…

Bylo jasno a za pár korun byl roční Adámek náš. A byla to tak velká láska, jakou jsem od pejska nikdy nezažila. A díky bohu, trvá dodnes, kdy je Adamovi už krásných 14 let.

Po roce k Adámkovi přibyl Alfo. Adam neustále vyžadoval pozornost – a proto jsme se rozhodli mu pořídit parťáka. Alfo měl, na rozdíl od Adama dobrý původ, „papíry“ a byl to pěkný divoch. :)

Adam a Alfo s námi žijí dodnes. Jsou to mí první, vlastní pejskové, které bezmezně miluju a musím říct, že čím jsou starší, mám je ráda snad i víc. Vidím na nich tu bezmeznou, bezvýhradní psí lásku, kterou dokážou dát jen pejskové.

Asi i proto psy tolik miluju. Jsou to jediná stvoření, která vás berou a milují bez výhrad, bez podmínek. Nezklamou vás, nepodvedou, neopustí, nezraní. Budou tu pro vás vždy. Dokud budou žít. Psí láska je pro mě snad tím nejčistším citem, který vůbec existuje…