Deník. MISS

Tento víkend se volila nová Česká Miss. I když už tyto soutěže nějaký ten pátek nesleduji, tak mě den, kdy se volí nejkrásnější dívka naší země, vždy přiměje zavzpomínat, ohlédnout se a vrátit se do roku 2000, kdy jsem i já, coby 17 leté „kuře“, tuto soutěž vyhrála… :) A právě o soutěži MISS, co mi celá tato zkušenost dala a vzala, bude i moje dnešní deníkové povídání. Ať se vám hezky čte… :)

Na úvod chci a musím napsat, že jsem nikdy, coby dítě a později dospívající slečna, neměla žádné ambice stát se modelkou. Rozhodně jsem si o sobě nemyslela, že jsem hezká, nebo nějak výjimečná – naopak, moje sebevědomí bylo v té době spíš špatné, než nějak přehnané…

Celé to začalo v době, kdy jsem coby holka v začínající pubertě tak nějak nevěděla, „co se sebou“. :) Jak jsem vám tu psala v jedné z předchozích deníkových kapitol, všichni moji vrstevníci, spolužáci, žili sportem, scházeli se po škole, hráli volejbal, basket, tenis…mně nic z toho nešlo a taky, nebavilo mě to. Neměla jsem v podstatě žádné koníčky a nevěděla jsem, jak nakládat se svým volným časem. Nikdy jsem to neměla a nemám dodnes v životě postavené tak, že když „nemám co dělat“, tak se třeba dívám na televizi, nebo jinak prokrastinuji… :) Čas jsem vždy chtěla a chci trávit efektivně.

No a tenkrát jsem zkrátka nevěděla, jaký zájem, koníček si najít… Až moje maminka jednoho dne našla kdesi v novinách přihlášku na Miss Vysočiny, kterou tenkrát pořádala návrhářka Beata Rajská. Proč to nezkusit, říkala si máma a tak mě do té soutěže (možná i proti mé vůli), přihlásila. Já se najednou ocitla v jiném světě a řeknu vám, byla jsem z toho pořádně vykulená. :) Na výběrovém kole v Třebíči jsem uspěla a postoupila do finále, které se konalo ve Žďáře nad Sázavou. Následovalo soustřední, trénink chůze, promenáda v plavkách, volná disciplína – a mě to celé najednou začalo bavit. Líbil se mi svět, kdy jsme se o sebe učily starat, hezky se namalovat, obléct…

Na finále Miss Vysočiny, ve Žďáře, jsem nakonec byla třetí – což byl obrovský úspěch. Na finále jsem samozřejmě měla obrovskou trému, ale tak nějak jsem to celé „dala“ – hlavně díky obrovské podpoře mé maminky, která se mnou obětavě jezdila na všechna soustředění, později přehlídky, schůzky – vždy jsme nasedly do našeho stařičkého Favorita a hurá do (pro mě) velkého světa. :)

To mi bylo 16 – a o necelý rok později, kdy už jsem měla zkušenost z Miss Vysočiny, mě maminka přihlásila do do celorepublikové soutěž MISS ČR – já si tedy nedávala vůbec žádné naděje, ale co… Maminka vystřihla v časopise Květy přihlášku a já za měsíc sedla na vlak a hurá z Moravských Budějovic do Prahy (a pozor, to byla ten den tenkrát sněhová kalamita a já zvažovala, zda se na to za takové situace nevykašlat – neudělala jsem to a díky bohu za to.:)))

Na castingu v Praze jsem uspěla – sama jsem tomu nevěřila – v porotě tam seděl pan Zapletal, kterého jsem znala z televize a já najednou tady. :))) Postoupila jsem do krajského kola Jižní Moravy, které se konalo později v Brně, v Bobycentrum.

Tenkrát mi přijelo fandit tolik lidí – celá naše „Hujerovic“ rodina, ale i kamarádi, spolužáci ze školy, bylo to krásné. Příprava byla intenzivní a taky, intenzivní byly moje nervy a tréma. :) Večer moderoval Honza Čenský – už jen samotné setkání s ním byl pro mě zážitek. :) A představte si, já to krajské kolo vyhrála! To bylo radosti! Maminka plakala, všichni byli hrozně šťastní a nejvíc já. :) Nevěřila jsem tomu, protože jak jsem psala v úvodu, nikdy jsem neměla žádné extra velké sebevědomí – a o to víc mě to teď překvapilo… Z krajského kola jsem pak postoupila rovnou do finále – to se konalo v Karlových Varech.

Bylo mi čerstvých 17 let a se mnou ve finále bylo dalších 12 krásných holek. Já byla nejmladší, v podstatě s nulovými zkušenostmi – proti některým dalším soutěžícím. Už to, že jsem ve finále, byl pro mě obrovský úspěch a tak nějak mi to ke spokojenosti stačilo. :) Absolutně jsem nedoufala, nevěřila, že by to celé mohlo dopadnout nějak lépe… A ono ano…

Celý ten proces, přípravy, soustředí, zkušenosti, kdy jsem se najednou dostala do rukou špičkových kadeřníků, vizážistů, do krásných salonů, hotelů, kdy jsem měla možnost se setkat s lidmi, které jsem znala jen z televize, byl pro mě, jako pro malou holku z maličkého města, obrovský zážitek. Užívala jsem si to, ale vždycky jsem si říkala, že si toho musím vážit a nesmím zapomenout, kým jsem…

Finále, které se přímým přenosem přenášelo na Novu, bylo…nedá se to popsat, bylo to emočně strašně intenzivní, ve všech ohledech. Nervozita, těšení se, stres, obavy, radost…to všechno jsem vnímala.

A pak to přišlo – vyhlášení, kdy najednou slyším, že Miss České republiky pro rok 2000 se stávám – já. Šok, pocit, že špatně slyším, nebo že se někde stala chyba… Bylo to tak. Já, nejmladší ze všech, bez zkušeností, jsem to vyhrála. Stále jsem nechápala – a to i několik dnů po vítězství, kdy jsem už nasedla do celého mediálního „kolotoče“, mi to nedocházelo…

Byly to krásné časy a já si to nesmírně užívala. Užívala – a to hlavně díky své rodině, která mi poskytla zázemí, pomoc, protože coby 17 léta jsem spoustu věcí neuměla, nevěděla – třeba jsem ani neměla řidičák a auto, které jsem na rok vyhrála, mi bylo…k ničemu. :) Obrovské zázemí mi pak poskytli i moji prarodiče v Praze, kteří zde žili. Já se do Prahy musela přestěhovat, začala jsem tu pracovat jako modelka, dělala jsem rozhovory do novin a časopisů, chodila jako host do televize, fotila jsem reklamy, ocitla jsem se zkrátka v jiném světě…

Když se dnes ohlédnu, jsem za celou tu zkušenost strašně moc ráda. I když mi možná vítězství v této soutěži vzalo kus bezstarostného dospívání, tak to, kam mě to posunulo a co mi to přineslo, se s tím nedá srovnat. Jsem vděčná své mamince, že tu přihlášku z novin tenkrát vystřihla a na ten vlak mě posadila… :)

I když jsem zažila to, co mnoho lidí ne – třeba i pozdější soutěž Miss World, což byla také úžasná zkušenost, věřím, že jsem stále zůstala nohama na zemi. Mám v sobě stále zakořeněnou pokoru, úctu a věřím v ty zásadní a hezké lidské hodnoty. To je, myslím, klíčem nejen ke štěstí, ale i úspěchu… :)

Všem, kdo dočetli až sem, děkuji a omlouvám se za román – však vy víte, já to často ani jinak neumím… :)