Deník. Ježíšek!

“Mami, už můžeme napsat dopis Ježískovi?”, ptá se mě můj starší syn. “Přál bych si živé zvíře, dalšího pejska, další kočku, nebo aspoň křečka, rybičku…” V tu chvíli jsem opravdu ráda, že u nás stále “nosí dárky Ježíšek”, protože tak mám aspoň klid – další živé zvířátko k nám do domácího zvěřince prostě jistě nepřibude, Ježíšek to tak nechtěl… Ale, tak si říkám, jak dlouho se u nás doma “ještě bude věřit”? Staršímu synovi bude 9 let a postava Ježíška je pro něj naprosto nedotknutelnou realitou, kterou ještě v životě nezpochybnil. Takže, dnes téma k zamyšlení – kdy jít s pravdou ven? :) A jak je to u vás? Věří ještě vaše děti? A jak jste jim skutečnost o tom, že dárky si kupují lidé, sdělili? Budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu… ;)

Na jednu stranu jsem opravdu ráda, že to, co je na Vánocích nejkrásnější – tedy to, že děti věří a těší se na Ježíška, u nás stále trvá. Pro mé syny, 6 a 9 let, je postava Ježíška doslova svatá – ještě nikdy ani jeden z nich nepřišel a neřekl, že by to celé mohlo být jinak. Zkrátka, dárky nosí Ježíšek. Jenže, kromě Ježíška kluci věří i na čerty, na Zoubkovou vílu a mladší dokonce věří i v existenci čarodejnic a dalších pohádkových postav. :)

Často si tak říkám, kdy jít s pravdou ven – alespoň v případě staršího syna. Přece jenom v devíti letech už mnoho dětí ví, jak to chodí. :) Pořád tak nějak čekám, že si to celé “propálí” děti ve škole, ale neděje se tak…

A tak i letos moji kluci píšou dopis, sepisují svá přání a doufají, že celý jejich seznam se promění na Štědrý den v hromadu dárků pod stromečkem.

Moc by mě zajímalo, jaký na to máte názor vy – čekat, až se to děti dozví, třeba od dalších dětí, ve škole, nebo naopak dětem říct celou pravdu osobně, s předstihem – jako “fér sdělení”? Sama v tom nějak tápů… Setkala jsem se názory, že je určitě lepší, říct dětem pravdu osobně, jako rodič – protože když se to dítě dozví od kamarádů, může mít rodičům za zlé, že jim “lžou”.

Na druhou stranu, jak jsem napsala, stále mi přijde hezké, dětské, když věří… Je to jedna z posledních věcí, která patří k dětskému světu už odrůstajících dětí…

Občas mi to přijde až vtipné – starší syn, kterého už nezajímají hračky, ráno se parádí před zrcadlem, aby se se ve škole líbil holkám, tak pak nadšeně vypráví o tom, jak je Ježíšek “chudák”, že toho má o Vánocích tolik a musí nadělovat tolika dětem… Má to své kouzlo a upřímně, nějak se mi nechce se o něj vlastním přičiněním, tedy “propálením” pravdy, ochudit.

A co myslíte vy? Jak to je u vás – věří vaše děti, nebo jak dlouho na Ježíška věřily? A jak se nakonec dozvěděly pravdu? Děkuji za všechny reakce! :)