Deník. Děti a sociální sítě.

Článek na téma “děti a sociální sítě” jsem chtěla napsat už dávno. Důvod je prostý – zajímal by mě váš názor. Můj je ten, že “děti a sociální sítě v jakémkoliv slova smyslu nepatří dohromady”. Můj skoro devítiletý syn netuší, co je to Facebook a Instagram – a já věřím, že je to jen dobře. A z druhého úhlu – svoje děti na sociálních sítích na rozdíl od mnoha jiných lidí, blogerů, téměř nevystavuji. Jsou tím nejcennějším, co mám a jejich životy nepatří do virtuálního prostoru. Ať si o tom, co budou chtít jednou ukazovat ostatním, rozhodnou sami. Víc v článku – a pište i vaše názory, je mi jasné, že toto téma bude možná lehce kontroverzní. :)

P.S. Náhledová fotka vyjadřuje mou představu o ideálním dětství… Bez sociálních sítí, v realitě krásného světa.

Můj starší syn Oliver, který má přes 8 let, absolutně netuší o existenci nějakých sociálních sítí. Neví, co to je. A upřímně, absolutně ho to ani nezajímá. A já věřím, že je to jen dobře. Vím, že mnozí jeho vrstevníci mají už svůj účet na Instagramu, nebo Facebooku a dělí se o svůj život, názory, postřehy, s možná víc, než jen kamarády (kdy ani netuší, že jejich obsah třeba sleduje i někdo jiný).

Ovšem, nemyslete si, že si moje děti doma hrají s dřevěnými polínky, čtou knihy, kreslí si…a digitální svět, televize, hry, je nezajímají. Jasně, že ano. Ale má to svoje pravidla a limity. A to, co je skutečné, reálné, se jim snažíme ukazovat my, rodiče. Před klukama se snažím nekoukat často na telefon, naopak, jako zásadní beru to, aby viděli, že je vnímám na 100%.

Až si moji kluci jednou založí účty na sociálních sítích – chci, abych o tom věděla. Vím, že to jednou přijde, ale chci, aby to bylo co nejpozději. My jako malí taky neměli Facebook, Instagram a uměli jsme spolu komunikovat. A taky jsme žili. :)

Druhá strana mého pohledu: možná jste si všimli, že na rozdíl od mnoha jiných bloggerů, nebo i lidí, kdo mají účty na sociálních sítích, zde své děti zvěřejňuji absolutně minimálně. Důvod? Nepřijde mi to vůči nim zkrátka fér. A taky, bojím se o ně. Nechci, aby někdo věděl jakékoliv detaily ze života mých dětí. Nechci, aby někdo, koho já osobně dobře neznám, věděl to, co je jen mých dětí. To, jak dokážou být roztomilí, jak jsou vtipní, sví…

Upřímně… Když bych to dělala – a o běžné prožitky svých dětí se dělila se stovkami, tisíci lidmi a svým klukům bych řekla, co dělám, nebyli by rádi. Vím, jak se chovají přede mnou a jak by se chovali před tisícovým publikem. Vím to jistě – styděli by se. Z pozice matky si sice uvědomuji tu touhu podělit se s ostatními o tom, jak krásné, šikovné, úžasné…, jsou moje děti. Ale z druhé pozice, a to té zásadní, moje děti jsou pro mě natolik důležité, že respektuji jejich vlastní život a právo na soukromí. Jasně – striktní v tom nejsem a jednou za dlouhý čas, sem tam nějakou fotku zveřejním, ale to je asi tak vše…

Až budou moji synové dospívat a budou mít svůj rozum, ať si sami rozhodnou…jak a zda vůbec se budou chtít veřejně prezentovat.

Navíc, dnešní doba není úplně mírumilovná a člověk nikdy neví… Dějou se různé věci a děti rozhodně na veřejný prostor, jako je sociální síť, nepatří – tedy, dle mého názoru.

Já si svoji cestu jako dospělá zvolila – a ano, o svůj život se do určité míry veřejně v rámci blogu dělím. Jsem za to zodpovědná a připravena nést vše, co to přinést může. Moje děti ale ne. :)

Můj názor je v tomto určitě odlišný od mnoha jiných…ale…zajímal by mě jakýkoliv – ten VÁŠ. :)